Žila, byla jedna stařenka a ta měla kohouta. Ten byl velký rváč a výtržník, že neměl na celém světě sobě rovného. Však i proto měl jen jedno oko a celý byl takový oškubaný. A protože doma na dvoře žil jen on sám, neměl se s kým prát, a proto každý den chodíval na cizí dvorky. Všechny jen napaloval. Tu naháněl kuřátko, tam zase skočil na slepici, až z ní peří lítalo. Dovoloval si i na domácí kohouty. A jakmile se s nějakým potkal hned z toho byl kohoutí boj bez pravidel.
Nebylo by domácíhi zvířete, na které by si netroufl, ale jakmile mu někdo chtěl vyčinit, hned začal z plna hrdla křičet: „Nechej mě, nedotýkej se mně! Jsem tu cizí, patřím stařence, nejsem váš kohout!“ a utíkal zpátky ke stařenčině chaloupce.
Nebylo ani jednoho dne v roce, kdy by si stařence nestěžovaly sousedky na jednookého kohouta. Tu jedna sousedka na ni křičela: „Zkroť si toho svého rváče! Málem mému kotěti oči vykloval!“
Druhá si stěžovala: „Tvůj kohout mi vyplašil kvočnu z vajec! Kde letos vezmu kuřata!“
Třetí se div nerozplakala, když to stařence povídala: „Přiletěl k nám ten tvůj jednoočka, naháněl mi kuřata po celém dvorku, div je všechna nezardousil!“
Stařenka už měla kohouta dost. „Běž si kam chceš, ale na mém dvoře už nemáš co dělat!“ Kohout se urazil a odešel ze dvorka pryč. I začal kohout žít sám. Celé dny se potloukal po vesnici a hledal něco k snědku. A po nocích spával na poli ve stohu sena.
Jednou k večeru vyrazila liška na lov. Vidí na poli stoh sena a ve stohu kohouta. Zaradovala se, popadla kohouta a běžela s ním pryč směrem k lesu. Stařenčin soused vláčel právě své políčko, když tu vidí, jak kolem něj běží liška a nese v zubech kohouta. Soused popadl hůl a rychle utíká za liškou. „Pusť toho kohouta!“ křičí na lišku. „Neslyšíš, ty rezavá zlodějko!“
Kohout se podívá jedním okem na lišku a povídá: „To si necháš líbit? Vždyť sedlák strká nos do cizích věcí. Já jsem stařenčin kohout né jeho!“ Ale liška pořád běžela dál směrem k lesu a sedláka si nevšímala. Ale stařenčin soused pořád na ní pokřikuje: „Dej sem kohouta, ty kmotro darebná! Ty ničemnice proradná!“
„Liško, cožpak si to necháš líbit? Nadává ti a ty jen mlčíš! Že on dostal na mne, na cizího kohouta, zálusk!“ To už liška nevydržela. Zastavila se, otočila se na sedláka a začala na něj řvát pěkně od plic: „Co je ti do cizích věcí! Co se máš co do toho plést? Vždyť je to stařenčin kohout a né tvůj. Starej se o svoji drůbež na dvoře a pak teprve nadávej nám, poctivým liškám!“ Liška křičela na sedláka tak moc, až úplně zapomněla na jednookého kohouta. Ale toho nemělo smysl hledat, ten už byl dávno pryč. Lidé na poli se smáli: „Podívejte se, jak jednooký kohout přelstil lišku! Kdo by to do toho rváče řekl!“ A milá liška se urazila tak moc, že přísahala, že až do smrti nebude nikdy s lidmi mluvit. A od těch dob, když liška uvidí člověka, tak jen odvrátí zrak a utíká pryč.