Za modrými vodami, za příkrými horami žili cař a cařice. K starosti dal jim pán Bůh pro potěšení děťátko jediňátko, krásnou dcerušku.
I nevěděli, jak jí mají říkat, aby toho jmena nebylo ani mezi bojary, ani mezi knížaty, ani kupci. Konečně zůstali na tom, aby vyslali posla a koho ten posel potká, aby se ho zeptal, jak se jmenuje a čí jest? a které jmeno ten pocestný řekne, takové že tomu děťátku dají.
Posel šel a posadil se na rozcestí. I seděl tu den, dva dni, a třetího dne k večeru šla tudy na potkání stará babička do Kyjeva pánu Bohu se pomodlit. „Pozdrav pán Bůh, stará Babičko!“ řekl jí posel; „pověz mi pouhou pravdu, jak ti říkají a čí jsi?“ — „Milostivý pane můj bojaříne!“ odpověděla babička, „když jsem se z vůle boží narodila, nazvali mne Krupničkou; ale jak se můj tatíček jmenoval, zapomněla jsem v osiřelosti své.“
Posel nechtěl tomu z počátku věřit; ale když stará pevně stála na svém, pomyslil sobě: „Snad je to přece pravda.“ I propustil stařenu, aby šla svou cestou, a na propuštěnou ji bohatě obdaroval. A když se potom zase vrátil a caři to vypravil, řekl cař: „Budiž tak, jak se přihodilo.“ I nazvali to děťátko Krupničkou. A ta cařská dceruška Krupnička rostla i prospívala ve všelikém umění i v moudrosti. A když dospěla, myslil cař už na to, za koho by ji vdal. Tu nenadále zlatá horda pohanská vpadla nepřátelsky do jeho cařstva, porazila vojsko cařovo, zabi1a caře i se všemi jeho knížaty a bojary, a celé vojsko jeho pobila; děti pak a staré lidi odvedla s sebou do zajetí. A toho cařství jako by ani nebývalo. I dostala se dcera cařská Krupnička zlému Tatařínu za kořist. A ten Tatařín velikými sliby ji přemlouval ke své víře pohanské; a když pravoslavné víry své odříci se nechtěla, podal ji v těžkou otrockou práci na plná tři léta.
Právě toho času šla tu stará babička zase cestou skrze zlatou hordu, a vidouc Krupničku v těžkém otroctví, slitovala se nad ní a proměnila ji v pohančí zrnéčko i schovala do kapsy. I promluvila k ní Krupnička: „Prokázala jsi mi službu nemalou, vysvobodila’s mne z těžkého otroctví; i posluž mi ještě naposled: až přijdeš domů, na široká pole úrodná, pochovej mne do země.“ A babička tak udělala. Když pak bylo to pohančí zrnéčko vloženo bylo do země, začalo pučit i vyrostla z něho pohanka o sedmdesáti sedmi zrnkách. I zaváli větrové se všech čtyř stran a roznesli těch sedmdesát sedm zrnek na sedmdesát sedm polí. Od toho času se rozplodila pohanka. Tak nám staří povídali, aby mladí o tom znali.