Kdo chce do Karlovic z Rožnova dříve dojít, jde chodníkem a přijde k jezeru Karlovskému, které před časy bylo o mnoho větší, ale během časů znamenitě zarostlo, tak že nyní na jeho břehu jsou louky.
Před dávnými časy na těch lukách sekal jeden člověk seno. O snídaní přišel k němu černokněžník a dal se s ním do hovoru. Když tak spolu hovořili, černokněžník povídá: „Příteli! jestli byste chtěl, já bych vám dobrý výdělek poskytnul.“ —Tehdy obyvatel valašských hor snadno penězům nepřišel. Vrchnost nedala káceti lesy, proto že jich neměla komu prodat; o obchodě a řemeslech ani zmínky nebylo, a co kdo z dobytka vytěžil, to zase na sůl a jiné spotřeboval.
Jak ten člověk o výdělku uslyšel, byl rád. Jak to černokněžník zpozoroval, pokračoval dále: „V tomto jezeře jsou dva draci, a ty já chci vyvést. Tož já chci, abyste mně toho prvního zadržel, než druhého vyvolám; potom si každý na jednoho sedneme a poletíme pryč; když se na jisté místo dostaneme, dobře vám zaplatím.“ — Člověk, jak uslyšel o dracích, velice se bál; ale černokněžník ho ujištoval, aby se nic nebál, že ty draky zkrotí, jen aby přes ten čas nemluvil, a nechť se děje cokoli, že mu ani vlas s hlavy nespadne.
Člověk svolil, pověsil kosu s ocilkou na jedli a šel za černokněžníkem.— Přišli k jezeru, černokněžník vytáhl knížku, kleknul na zem, rozevřel knihu a začal se modlit. Sotva se počal modlit, začalo se jezero hýbat. Čím více se modlil, tím více se jezero hýbalo.
Tu najednou vystrčil drak hlavu, však ale se hned zase skryl. Černokněžník se pořád modlil, a tak musel drak z jezera ven. Jak ten drak připlul tak blízko, že na něho rukou dosáhli, dal mu černokněžník náhubek, vytáhl ho na sucho a dal ho držet tomu člověkovi. Ten člověk od velkého strachu malého ducha měl. Ale když viděl, že se drak ani nehýbá, nabyl smělosti. Jak černokněžník drakovi oči zavázal, klesnul na zem a dal se podruhé na modlení.
Sotva se počal modlit, zase se počalo jezero mnohem strašněji hýbat a bouřit, až z něho konečně mnohem větší drak vylezl. Jak připlul ku břehu, zase mu dal černokněžník náhubek a oči mu zavázal. Když to všecko bylo hotovo, pomohl černokněžník tomu člověkovi na toho menšího draka sednout; ale mezi tím jeden druhému ani b c nepromluvil; a sám na toho většího sednul, jakási nesrozumitelná slova pověděl a hned se draci od země zdvihli a do povětří letěli.
Když letěli nad horami, černokněžník povídal, že jsou to města. Načež ti draci s takovou prudkostí letěli, že hrozný vítr od nich fučel, který všechny stromy v lesích, nad kterými letěli, vyvrátit a polámat hrozil, a když nad osadami letěli, zase povídal černokněžník, že jsou to lesy, načež draci prudkost svého letu znamenitě zmírnili, aby tak hrozný vichr od nich nefučel, poněvadž oni, když zavázané oči měli, mysleli, že jest to tak, jak jim černokněžník oznámil.
Kdyby jim byl pravdu oznámil, byli by všecka lidská obydlí povyvraceli, proto že jich černokněžník přinutil z jezera vylézti. — Tak letěli pořád a pořád a černokněžník jim vždycky tak, jak jest výše praveno, oznamoval, až přiletěli nad jedno veliké město. Tam uprostřed toho města na zem sletěli, načež černokněžník draky zabil a maso z nich tamním obyvatelům velice draho prodával. Ten člověk se ho tázal, proč ti lidé to dračí maso tak draho kupují, že se nic na drahotu neohlížejí, a jen kupují jako na rvačku. — „Inu, milý člověče,“ pravil černokněžník, „kdyby nemuseli, tak by nekupovali. V těchto krajinách je náramně horko; ti lidé, aby tomu horku mohli vzdorovat, musí dračí maso pod jazykem nosit.“ — Jak byl černokněžník po prodeji, šel s tím člověkem do hospody, dal mu dobře najísti a napiti a dobře mu zaplatil. — Jak ten člověk ty peníze spatřil, začal velice plakati, cože jest mu po těch penězích, když on domů netrefí? — „Neplač,“ praví černokněžník, když jsem tě až sem přivedl, také se ti o posla postarám, který tě už domů dovede; seber si své peníze a pojď se mnou.“
Šli. jak přišli za město, černokněžník začal na píšťalku pískati a hned se ukázal černý kozel; na něho kázal člověkovi sednout, že ho brzo domů donese. Člověk sedl na kozla, který ho donesl domů, a jak s něho slezl, hned se mu s očí ztratil. Člověk šel k jedli pro kosu a sekal pořád až do poledne.
O poledni, jak přišel obědu, žena zůstala jak zaražena, neboť uplynul rok, co ho doma nebylo. —On ale se divil, jak je to možná, poněvadž ten čas tak dlouhý se mu nezdál.