Jeden nuzný žebrák šel po vsi prosit a přišel k Blažkové. Ale Blažková byla skoupá a lakomá, ani kousku suchého chleba žebrákovi nedala a ze světnice ho vystrčila.
Žebrák šel a jak vyšel od Blažkové, šel vedle k Janové.
Janovábyla dobrá a milosrdná žena; jakmile toho žebráka spatřila, vzala svým dětem od huby dva kousky chleba, které jim nyní právě pomazala máslem, a žebrákovi je darovala s větou: aby mu Pán Bůh něco lepšího nadělil, ona že je chudá a nic jiného v chalupě nemá.
„Zaplať pán Bůh, milosrdná ženo! aby ti to pán Bůh nahradil desateronásobně, abys mohla své nahé děti ošatit a byla šťastná a co dnes začneš dělat, abys dělala do západu slunce.“ Tak mluvil, když ten žebrák odcházel.
Janová děkovala žebrákovi poděkoval, ale co mluvil, ani dobře nepovážila, ani tomu nerozuměla.
Janová byla chudá vdova a měla dvě děti, které svýma rukama živila; a když žebrák od ní odešel, už bylo po polední a její děti ještě nic neobědvaly a k večeři jim taky neměla co dát.
Z jara dostala Janová od Blažkové tři záhony lnu, za které po mnoho dní musila těžce dělat, ale oddělala to; ten len sama sobě sebrala, namočila, změdlila, vyčesala i spředla, jak náleží, a potom jí z něho tkadlec udělal asi dvacet loket plátna a to plátno, celé jmění své, schovávala sobě na zimu, dětem a sobě na košile.
Když ten žebrák odtud odešel, byla v domě taková bída, že by ani sekerou nebylo co utnout; děti plakaly, chtěly jíst, a jí taky bylo do pláče. I nevěděla, co si počít, až jí přišlo na mysl, aby několik loket toho plátna donesla na prodej a za to aby koupila chleba i soli.
I začala to plátno měřit, děti se utišily a ona měřila, měřila pořád bez konce a měřila až do západu slunce.
Ze svých dvacíti loket tisíce loket naměřila plátna. Radosti plná poděkovala napřed pánu Bohu, a protože chtěla děti co nejdříve posilnit, neběžela teprve na konec vesnice k židovi, nýbrž vzala několik loket plátna a prodala je Blažkové.
Na druhý den byl v městě výroční trh a Janová tam nesla své plátno, a že bylo tenké i pěkné, dobře jí za ně zaplatili.
A tak sobě Janová z trhu domů přinesla mnoho věcí rozličných a krom toho ještě taky plný váček peněz. Brzy potom koupila sobě Janová dvě krávy, kousek pole a loučky, najala si čeládku, chválila Boha i pracovala.
To štěstí její nebylo Blažkové vhod; i ačkoli nyní spolu častokrát jedly i pily, ano se i zkmotřily, však upřímná vždycky nebyla Blažková k Janové.
Jednou při skleničce pálenky doptávala se Blažková na Janové, jakým to způsobem přišla do své chudoby a jak si zas pomohla?
A Janová jí všecko věrně od počátku vypravovala, jak co bylo; jak přišel k ní prosit jeden žebrák, jak dětem od huby vzala dva kousky chleba a jemu je dala, jak on jí za to dobrořečil a prosil Boha, jak ona toho ani nepovážila, jak potom děti chtěly jíst a plakaly, jak chtěla plátno k židovi donést, aby měla na chléb a na sůl, jak to plátno měřila až do západu slunce — všecko jí pověděla.
Blažková, když to vyslechla, připila jí pálenky a řekla: „Ach, má zlatá kmotřičko! kdybyste věděla, jaká časem u mne bývá taky bída! však já mám taky dítky a můj nemůže ani vystačit; i ačkoliv oba dva pracujeme, však to všecko se jen projí — ach, milá kmotřičko! jestli vás ten žebrák někdy zas navštíví, řekněte mu, aby taky přišel ke mně.“
„Milá kmotřičko!“ odpověděla Janová, „jestli ho pán Bůh ke mně pošle, jistotně ho poprosím, aby se stavil u vás.“
Asi za týden potom šel ten žebrák po vsi, týž žebrák, co Janové na pánu Bohu vyprosil štěstí, a přišel taky ní.
Milá žena radostí ani nevěděla, kam ho posadit, děkovala mu, uctila ho i obdarovala a když jí žebrák dával s Bohem a odcházel, prosila ho, aby se taky zastavil u její kmotry Blažkové; a žebrák slíbil, až obejde ves, že potom k ní půjde.
Když pak žebrák už ves obešel a přicházel, Blažková ho viděla oknem, namazala svým dětem po kousku chleba a jakmile vstoupil do stavení, honem jim utrhla chléb od huby a žebrákovi jej dala.
„Zaplať pán Bůh!“ řekl žebrák, „a jak co začneš dělat, abys dělala do západu slunce.“
A po té odešel.
Blažková měla zatím už připravené plátno měření a už už vytahovala z kouta loket, i chtěla měřit; ale v tom děti chtěly pít a sama taky dostala náramnou žízeň.
Aby nezmařila mnoho času, doskočila honem ke studni pro vodu; ale jak jednu konývku přinesla, běžela pro druhou, a jak přinesla druhou, běžela pro třetí, čtvrtou, desátou, a tak bez přestání a bez potřeby vodu nosila až do západu slunce.