Byl jeden kovář, co se zamýšlel nad tím, jak vlastně vypadá Bída, protože on sám ji nikdy nepotkal. „Hm,“ zamumlal, „říkají, že na světě je Bída, ale já jsem ji nikdy neviděl. Rozhodl jsem se jí vyhledat.“ Připravil se na cestu, dal si doma poslední doušek piva a vydal se hledat Bídu.
Byl jeden král, a byl tak rozumný, že i všem živočichům rozuměl, co si povídali. A poslouchejte, jak se tomu naučil.
Kdysi dávno, když lidé vědce ještě za blázny a podivíny měli, žil vzdělanec jménem Blažej. Ten všemožné přírodní úkazy zkoumal a o zvířata i rostliny se zajímal. I sestrojil Blažej podivný přístroj, podobný dnešnímu mikroskopu, kterým pozoroval věci a úkazy, které lidským okem nemůžeme vidět.
Byla jednou jedna kuchařka jménem Hanička. Hanička byla veselá, vždy dobře naladěná a měla zvláštní zálibu ve svých krásných botkách s červenými růžičkami. Každé ráno si je s láskou obouvala, procházela se po zahradě a obdivovala svůj vzhled v zrcadle, které viselo v chodbě domu, kde pracovala. Když se večer vrátila do kuchyně, ráda si nalila skleničku vína, což v ní vždy probudilo chuť k jídlu.
V dalekém království, kde se večery táhly dlouho do noci pod zlatavým světlem zapadajícího slunce, žila malá princezna jménem Linda v hradě obklopeném krásným lesem. V tomto lesním království, kde stromy šeptaly příběhy a zvířata mluvila jako lidé, měla Lina nejlepšího přítele – malého a odvážného draka jménem Fík, který místo ohně foukal bubliny plné snů.
Většina lidí i živočichů je nejšťastnější na jaře. Příroda se budí ze zimního spánku, roztají poslední ledy, všechno kolem kvete a ve vzduchu je cítit svěžest. Tráva se všude zazelená a vše dýchá novým životem.
Kdysi dávno žil v jednom městě chudý švec. Se svou milovanou ženou vychovávali své děti v lásce a pokoře. Ale moc dobře se jim nedařilo a sotva své děti uživili. I proto poslali svého nejstaršího synka Janka do světa, aby se výnosnějšímu řemeslu naučil.
V údolí u divokého potoka bydlel v malé chaloupce rybář, který měl tři syny. Dva nejstarší byli lakomí, pro čtvrťák by si nechali koleno vrtat. Jen ten nejmladší měl dobré srdce a podělil by se i o poslední kousek chleba. Jeho bratři si jej proto často dobírali, posmívali se mu, že je tak dobrotivý a hodný, až je hloupý. Po času mu nikdo jinak neřekl než „Hlupáčku“.
Žil na světě kdysi dávno starý statkář, který o svou ženu přišel a pro radost mu zůstala jen jeho jediná dcera Kateřina. Ta byla milá a dobrotivá, za práci uměla vzít lépe než kdejaký chasník. Celý statek zvládla sama obhospodařit.
Šel jednou světem tulák. Byl už tak putováním unavený, že ho nohy sotva poslouchaly. „Kdepak dnes hlavu složím?“ řekl si v duchu. Blížil se déšť a spát pod širým nebem by byl holý nesmysl.